Válečná předehra
Po nacistickém převzetí moci v Německu v lednu 1933 se svět pomalu dostával do války. Pod Hitlerovým dohledem rostla pozemní armáda (Wehrmacht), námořnictvo (Kriegsmarine) a letectvo (Luftwaffe). V čele armády stál ministr války, generál von Blomberg, který měl zároveň být velitelem všech ozbrojených složek. To se však nestalo, protože novým velitelem letectva byl jmenován Hermann Göring, který nepodléhal von Blombergovi ale přímo Hitlerovi. Göring měl za úkol vybudovat zcela nové německé letectvo, protože ve versailské smlouvě (podepsána po porážce Německa v první světové válce) se Německo zavázalo, že nebude disponovat válečnýn letectvem. Göring proto musel začít zbrojit tajně před zraky spojenců. Z Luftwaffe se postupně stávalo kvalitní válečné letectvo, které mělo i zkušenosti z bojů ve Španělsku, kde působila německá jednotka (legie Condor).
Německé námořnictvo se svým velitelem (admirál Raeder) na tom v počátcích nebylo o mnoho lépe než Luftwaffe. Nebylo sice přímo zakázáno versailskou smlouvou, ale muselo mít velmi omezený počet čítající pouze několik křížníků a dalších malých lodí. Ponorky, velmi účinná zbraň v první světové válce, byly Německu odepřeny také. Hitler však na versailskou smlouvu nebral ohledy a začal rychle budovat německý válečný průmysl. Stavěly se komunikace, montovala se letadla, tanky a také ponorky. Tanky byly dokonce zkoušeny na širých ruských pláních, kde Rusové a Němci společně tajně cvičili možné nasazení tanků v budoucích bitvách. Hlavní osobou, která se zasadila o nové nasazení a využití tanků byl Heinz Guderian.
V září roku 1933 byla spuštěna na vodu v Kielu první německá ponorka a jejím velitelem se stal budoucí velitel ponorkového loďstva, Karl Dönitz. Do plánovaného počátku války v roce 1943 mělo být hotovo 129 ponorek a několik bitevních lodí (Tirpitz, Bismarck, Scharnhorst a Gneisenau). Válka však měla začít rychleji než si admirál Raeder myslel.
V roce 1938 už bylo Německo natolik připraveno, že si Hitler mohl dovolit riskovat válku. Zahájil totiž plán na připojení Rakouska k Německu a vytvoření Třetí říše. Poté se Hitler obrátil na novou oběť, Československo. V Československu žila po dlouhou řadu let velká německá menšina. Hitler ji chtěl využít k svému plánu, obsazení pohraničních oblastí, kde tato menšina žila (Sudety). Podporoval sudetoněmeckou stranu SdP. Protože však Velká Británie a Francie nebyly na válku dostatečně připraveny, snažili se s Hitlerem vyjednávat. Ministerský předseda Velké Británie Neville Chamberlain se dohodl s Hitlerem v jeho alpském sídle na uspořádání konference mezi největšími evropskými zeměmi.
V září 1938 byla v Mnichově podepsána dohoda mezi Velkou Británií, Francií, Německem a Itálií o tom, že se Československo vzdá svých pohraničních území (Sudet) ve prospěch Německa. Československo na jednání zastoupeno nebylo a silně protestovalo, ale protesty zůstaly bez odezvy ze strany spojenců, a proto se podřídilo mnichovskému rozhodnutí. Československo bylo okleštěno a armáda morálně zlomena. Mnoho Čechoslováků uteklo do Polska a odtud do západních zemí, aby mohli bojovat v očekávané budoucí válce proti Třetí říši. 15. března 1939 zabrala německá vojska zbytek Československa, ze kterého se stal říšský protektorát Čechy a Morava. Slovensko se odtrhlo a založilo satelitní německý nacionalistický stát. Po Československu bylo na řadě Polsko. Polsko však dostalo jasné zárukyod Francie a Velké Británie, že pokud bude napadeno Německem, vyhlásí Britové i Francouzi Německu válku.
Válka s Polskem
23. srpna 1939 byla uzavřena dohoda mezi Německem a Sovětským svazem. Smlouvu podepsali ministři zahraničí jednotlivých zemí (za Německo von Ribbentrop a za SSSR Molotov). Cílem smlouvy bylo zajištění vzájemné pomoci a rozdělení Polska. Díky této tajné dohodě byl osud Polska předem zpečetěn. 1. září 1939 zaútočilo Německo na Polsko a tím začala druhá světová válka. Jako první útočila Göringova Luftwaffe. Její stíhačky a bombardéry byly vyslány již brzy ráno, aby zastihly protivníka ještě na zemi a mohly ho bez potíží zlikvidovat. To se jim podařilo, i díky tomu, že Poláci neměli stroje srovnatelné s Němci, a tak byli masakrováni jak ve vzduchu tak i na zemi. Nejvíce nebezpečné se ukázaly útoky německých střemhlavých bombardérů (Junkers Ju-87 Stuka).
Pozemní armáda zahájila úder mohutnou dělostřeleckou přípravou. V čele útoku jely tanky Pzkpfw III, které otevíraly cestu motorizované pěchotě za níž se teprve dostavila pěší vojska, aby vyčistila nepřátelská ohniska odporu. Mezitím 3. září vyhlásila Velká Británie Německu válku. Hitler to nečekal stejně jako mnoho dalších a jeho generálové se začali obávat nechráněného západního křídla. Zde se nacházela Francie, která sice rychle mobilizovala, ale k útoku se neodhodlala. Toho Němci využívali každým dnem v Polsku. 4. září byla již polská armáda z větší části rozdrcena. Jízdní a pěší jednotky se nemohly bránit proti převaze tanků a letadel. Ani statečnost Polákům nepomohla zastavit jejich protivníka vyzbrojeného kvalitními zbraněmi. 8.září překročily německé divize řeku Vislu a postupovaly na polské hlavní město, Varšavu. 17. září Guderianovy tanky dobyly polskou pevnost Brest-Litevsk.
Stejný den zahájil Sovětský svaz útok na již zlomené Polsko. Poláci dostali ránu do zad. Sověti tento útok vykládali jako akt solidarity s Poláky, protože zabrali část Polska, aby uchránili jeho lid násilí. Místo toho se však děli na sovětské straně možná ještě horší zvěrstva než na straně německé. Dokladem toho je i vyvraždění polských důstojníků a vojáků zajatých v roce 1939 v lese u Katyně. Navíc Stalin zjistil, že Němci okupují i území, které mělo podle dohody podepsané 23.srpna patřit Rusům. Stalin se s Hitlerem dohodl na tom, že Německo si může tato území ponechat, ale Rusko dostane jako náhradu volné pole působnosti v Estonsku, Lotyšsku a Litvě. To se rovnalo odpisu pobaltských států jako svobodných republik. 25. září padlo hlavní město Polska a následující den již boje v Polsku utichly.
Na západ
V Polsku si Němci vyzkoušeli svoje taktiky a zbraně proti méně dobrému soupeři. Zjistili, že Stuky (Junkers Ju 87) v kombinaci s tanky (Pzkpfw II, Pzkpfw III) jsou velmi nebezpečnou zbraní a dokáží poškodit i nepřátelskou morálku. Polské tažení bylo provedeno teorií tzv. Bleskové války (Blitzkrieg). Díky smlouvě s Ruskem měl nyní Hitler volné ruce k válce proti Velké Británii a Francii. Tito dva spojenci však získali cenou posilu v podobě uprchnuvších polských vojáků, kteří rozšířily řady francouzské a poté i britské armády a letectva. Ještě před Francií však mělo být zlikvidováno Norsko a Dánsko.